NOVINKY:  

   Reklamy, hlasování atd -> SEM <-       MUSIC:                
   

Kapitola 1 -> Dlouhé loučení

3. září 2010 v 20:48 | Minnie_von_Diversion |  Wolve´s Life
© Minnie von Diversion


From : Wolve´s Life

By: Minnie von DIversion

Capitol no 1








Začali prázdniny a já balila do krabic všechny své věci. Po prázdninách jsem měla nastoupit na střední školu v Lakewoodu. Od města, kde jsem doposud bydlela, byla vzdálená 527 kilometrů. Naštěstí v Lakewoodu bydlí táta, takže jsem se stěhovala k němu. Alespoň nějaká výhoda rozvedených rodičů.
Každé prázdininy jsem k tátovi na měsíc jezdila. Vždy byla legrace, takže jsem se docela těšila. Což se ovšem nedalo říct o mámě.
Moc se jí nelíbilo, že budu celé dny sama v bytě. Myslí si, že jsem pořád ta malá holčička o kterou se musí někdo bez přestání starat. Celých 16 let se ke mě chovala stejně. Nepolevila na své péči ani když se narodila brácha. Ba naopak, byla ještě víc zaměřená na to, aby se mám dostávalo všeho, co si mohla dovolit. A věřte, že na to nebyla špatně. Káždopádně posledních pár let mi to leze na nervy. Chtěla jsem být samostná. Což se s ní nedalo. Vždy když jsem šla vařit a ona zahlédla, že prohrabávám ledničku, přiběhla, posadila bráchu do dětské židličky, vrazila mu do rukou dvě lžičky aby se zabavil, mě vyhnala do obýváku a dovařila to o co jsem začala. Myslela jsem, že když má teď malé dítě, tak bude chtít abych jí pomáhala. Ale ne, z mého pokoje mě div nevykopala, když jsem si ho chtěla uklidit.
Nedokážete si představit jakou jsem měla radost, když mi přišel dopis z Lakewoodské střední, že mě přijali.
Pokoj byl už téměř prázdný. Vypadal najednou tak neútulný. Obyčejná čtvercová místnost s fialovými stěnami. S psacím stolem pod oknem, na kterém neležela ani zmínka toho, že by na něm někdy někdo něco psal. Šatním skříň a poličky, ještě nedávno prohnuté pod tíhou knih, květin a jiných dekorací, nyní úpěly prázdnotou. Jediné co vypadalo použivané, byla postela noční stolek na kterém stál budík, ukazující půl druhé odpoledne. Vzala jsem ho, pečlivě zabalila do novin a uložila do krabice.
Právě v tu chvíli, kdy jsem krabici přelepovala lepenkou, vešel do mého, teď už bývalého pokoje mámin manžel Vincent. "Budeš potřebovat ještě nějaké krabice?"
Vincent Brown byl velmi milý devětatřicetiletý muž s vlasy černými jako havraní křídla a tmavě-modrýma očima, které v jeho opáleném obličeji svítily. Byl to metr devadesát vysoký chlapík vlastnící úspěšnou dopravní firmu. Paradoxně se s mámou seznámili, když jsme se s mámou stěhovali od táty.
"Ne, děkuju." odpověděla jsem a s krabicí v náručí se vydala ke schodům. Ve dveřích ji Vinc popadl a sám odnesl. Naposledy jsem se rozhlédla po pokoji a vydala se za ním.
V malé chodbě pod schodama už čekala máma s bráškou b náručí.
Moje mamka, Olivie Brownová, byla štíhlá, stosedmdesát centimetrů vysoká blondýnka s pomněnkově modrýma očima. Není divu, že dřív pracovala jako modelaka. Její dokonalé blond prstánky jí sahali až po lokty a malý bráška si s nimi moc rád hrál.
"Ach Mell, kdybys věděla , jak se nechce pouštět tě pryč." "Já vím mami, ale musím se naučit být trochu samostatná." odpověděla jsem a koukla se jí do uplakaných očí. Jednou rukou mě pohladila po vlasech. "Pořád nemůžu uvěřit, že už jsi skoro dospělá. Strašně rychle si vyrostla."
Během okamžiku stál vedle mamky Vincent a bral mámě z náručí Tomyho. "Ukaž Liv, já ho podržím.". Byli si s Tomym tak moc podobní, jako věrná kopie, akorád že Tomy byl menší vydání.
A než jsem se stihla soustředit na mámu, tak už mě objímala, sotva mi nerozmačkala kosti. "Mami, vždyť mě rozmačkáš!" zasténala jsem, když její objetí už opravdu začínalo bolet. Na to jak je drobná, má ohromnou sílu. "Promiň." vlepila mi pusu na tvář. "Mám tě ráda". "Já tebe taky,mami".
Přešla jsem k Vincentovi, který stále držel Tomyho. Sehnula jsem se a pošeptala mu do ouška, "Nezlob je a dávej na ně pozor." jediná odpovědět, které jsem se dočkala změla "DRRMmmmm...". Nakonec jsem obejmula i Vincenta. "Dávej na sebe pozor Mell.", řekl. "Neboj budu" odpověděla jsem mu s přátelským úsměvěm na tváři.
Když jsem vycházela ze dveří a mířila si to ke svému černému fordu KA, zaslechla jsem mámu jak za mnou volá "Až přijedeš k tátovi, tak mi zavilej." "Dobře", odpověděla jsem a zavřela dveře.
Nákladní auto s mými věcmi vyrazilo asi o 10 minut dříve, takže jsem hned za městem zastavila a vytáhla mapu. Když jsem měla trasu alespoň trochu nastudovanou, zapla jsem rádio a vydala se na cestu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Charlotte Neℓa Amisu Charlotte Neℓa Amisu | Web | 4. září 2010 v 10:10 | Reagovat

oh no môže to byť super ale ja teď nemám vôbec čas to čítať prepáč

2 Barush SB♥ Barush SB♥ | Web | 4. září 2010 v 17:44 | Reagovat

perfektní :)
doufám že další díl bude už brzo neboo ti něco udělám :D

3 Barush SB♥ Barush SB♥ | Web | 6. září 2010 v 17:44 | Reagovat

čáááu na mojem blogu je přihláška do soutěže tak neváhej!! ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama